Příspěvky
>> Viditelné chování -- Role emocí -- Za vším stojí myšlení <<
Pověstný ledovec má 9/10 své hmoty pod hladinou a to, co vidíme, nám dává jen velmi nedokonalou představu o skryté části. Lze ho proto využít jako metaforu (pocházející od Ernesta Hemingwaye), která se velmi dobře hodí i na možnosti, které máme k poznávání ostatních lidí.
Představa, že mnohem větší část lidského nitra je okolí i člověku samému skryta, pochází už od Freuda ("Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde", jak zlidověl Jan Vodňanský). Použít metaforu ledovce napadlo rakousko-amerického psychologa Paula Watzlawicka (nejspíš tedy česko-rakousko-amerického) okolo 1970 (a také později Davida Rocka v /1/).
Jak na to přišel? Prokazatelně za tím vším byla i u něho touha většiny z nás se s ostatními lépe dorozumět (Watzlawick byl na zkoumání lidské komunikace machr). Nevím, jestli máte stejný pocit, ale čím jsem starší (nebo vlastně "zralejší"), tím víc se mi zdá skutečné, hluboké porozumění mezi lidmi vzácnější a v běžném životě obtížněji dosažitelné. Většinou komunikujeme zkratkovitě, jen ti z nás, kteří jsou obdařeni empatií a rozvinutou emoční inteligencí (nebo na ni systematicky pracují), mají schopnost se aspoň trochu vcítit do toho druhého a tím se mu přiblížit. Jsou to vzácné příležitosti a přitom je všichni tolik potřebujeme, rození misantropové pokud vím neexistují a člověk je tvor s životní potřebou sblížení, kontaktů a komunikace.
Ale v cestě máme ledovec - co s ním uděláme?
Začít můžeme třeba tím, že o něm budeme chvíli přemýšlet (a celý tenhle web je o tom, jak se přiblížit k poznání té části hluboko pod hladinou - k lepšímu chápání našeho myšlení).
To, co posuzujeme nejsnadněji a je vysoko nad hladinou, jsou výsledky činnosti druhých (o nás samých ta snadnost zdaleka neplatí). Ale všichni víme, jak je ošidné soudit podle toho, co ostatní po sobě zanechali. A ti, "za které hovoří jejich činy", jsou dnes národními hrdiny. Spíš se někdy podaří získat dojem mnohem pozitivnější ("ten, kdo maloval tyhle slunečnice musel být úžasně optimistický člověk!" jako Vincent van Gogh) nebo naopak nespravedlivě odsuzující ("to čuně, které tady nechalo ten b...l" zrovna odběhlo volat záchranku pro kolegu s infarktem).
Jiná věc je, když jsme přímo u toho, když můžeme svůj názor vyvozovat z bezprostředního chování toho druhého. Asi bychom měli podstatně realističtější obraz o tom, co se stalo, že se někdo mohl zdát být v dané situaci "čunětem". Nejspíš bychom za něj nepořádek uklidili a, pokud patříme k těm empatickým, tak potom i vyjádřili svůj obdiv k jeho obětavosti, pohotovosti atd. Také Vincent van Gogh by nám určitě se svým uříznutým uchem v ústavu pro choromyslné nepřipadal jako zářivý optimista.
Na druhé straně si okamžitě všichni vybavíme milióny situací, kdy ani chování ostatních nám toho o nich samých tolik neříká, abychom si bez rizika mohli říci, že jim rozumíme. Spíš platí opačné - nesuďme ostatní podle jejich náhodného chování, vytváříme si předsudky nebezpečně zatěžující naši komunikaci a vztahy (z Ruízových a Duškových Čtyř dohod je známe jako "domněnky").
Oči otevírající zkušenost jsem o tom před lety získal od své empatií oplývající dospívající dcery, když jsem zas nadával na nějakého řidiče, že "jede jako prase". Klidně mě tehdy zchladila "vždyť nevíš, třeba mu právě rodí žena!".
No, ale to už jsme na hladině a chceme-li se dovědět víc, musíme pod ní. Zatím nám stačí šnorchl, další vrstvička, emoce, docela dobře prosvítá na hladinu a proniká do našeho chování tak, že ji lze ještě při troše citlivosti docela dobře u druhého odhadnout. Emoce jsou pradávná rychlá reakce organizmu na to, co mu smysly přinášejí. Vznikají bez účasti našeho vědomí, což neznamená, že je nelze vědomím do značné míry ovlivnit. Řada lidí se úspěšně naučila své emoce docela dobře ovládnout - pověstný "poker face" hráčů pokeru, skvělé ovládání neprůstřelných hrdinů špionážních filmů, profesionálové všeho druhu, politici (těm, kteří to nezvládají, pak skončí předsednická funkce náhle i mezi stranickými kongresy). Na druhé straně se snažíme studiem řeči těla, gest, výrazů tváře a mnoha jiných těžko ovladatelných příznaků a rozšiřováním znalostí kultury, z které partner v komunikaci vyšel, proniknout pod hladinu jeho emocí. Víme totiž, že emoce velmi významně ovlivňují to, jak se bude náš partner chovat, stává se pro nás lépe předvídatelným a srozumitelným, ať už za účelem sblížení nebo vítězství nad ním.
Emoce nás zároveň činí zranitelnými, pod jejich vlivem často uděláme a řekneme věci, které bychom potom nejraději vzali zpátky. Na druhé straně sdílení emocí a to, že o nich s partnerem mluvíme, nás (v naší současné evropské kultuře) může i partnerovi přiblížit a je považováno za gesto otevřenosti, přímosti až přátelství. Stále však platí, že je lepší být obezřetní, a dobře si vybrat, komu takové gesto nabídneme.
O emocích bude v dalších článcích ještě řečeno mnoho. Vraťme se teď ještě pod hladinu ledovce. Ve značné hloubce pod hladinou jsou skryty naše postoje. Jsou to pevně zakódované a obtížně měnitelné vzorce, které v určitých situacích silně ovlivňují naše chování a naše emoce. Vznikají v nás naší zkušeností z obdobných situací, ze setkání s podobnými lidmi (které si hravě na základě našich předsudků sesypeme do jednoho pytle), na základě našich emocí, které byly v obdobných situacích vyvolány, a hlavně na základě našeho myšlení (tedy nejen vlivy od hladiny, od okolního světa, ale i z ještě větších hlubin, z našeho vědomí i podvědomí).
Máme totiž zděděné od dávných prapředků, že situace, v kterých se ocitáme, nejen bezprostředně prožijeme, ale i ukládáme do paměti s "komentářem" naší mysli (aniž si to mnohdy uvědomujeme). Naše myšlenkové interpretace potom ve skutečnosti záznam o situaci mění, často potom už úplně nevíme, jak se věci odehrály a co jsme při tom cítili, ale za to si velmi dobře vybavujeme to, co jsme si o dané situaci mysleli, jak jsme si ji myšlenkově zpracovali a okomentovali.
A to je zdroj hlavního nedorozumění mezi lidmi. Každý si situaci, při které jsme všichni byli na stejném místě a ve stejném okamžiku přítomni, v mysli zpracujeme a okomentujeme na základě miliónů nastřádaných odlišných zkušeností naprosto jinak. Veškeré naše výsledky, chování, emoce i postoje tak více či méně ovlivňuje nebo dokonce tvoří naše myšlení, vědomé nebo nevědomé.
Potopili jsme se do značné hloubky, dýchací přístroje sotva stačí, jsme bez dechu ohromením, co všechno se skrývá pod hladinou. Je třeba se zase vynořit. Nicméně už dobře víme, že za vším, co vidíme u ostatních lidí i u sebe, za vším stojí někde v hloubce naše myšlení, ať už ho jsme schopni vnímat nebo ne.
Dělat různé věci a dosahovat výsledky se učíme celý život. Formovat naše chování se snažíme výchovou, etikou, morálkou, zákony, vzájemným společenským ovlivňováním - a také po celý život. Zvládat svoje emoce, ať už negativní nebo pozitivní, porozumět aspoň trochu emocím svým i emocím ostatních je někdy nadlidská dřina - a dost záleží na míře vrozeného talentu, jak kdo z nás to zvládne. Všechno toto úsilí má své výsledky (až na některé jedince, kteří na to vše kašlou a dávají průchod své syrové přirozenosti...), které nám umožňují žít v relativním souladu s ostatními lidmi, ale tyto výsledky jsou klopotné a nedostačující, protože mimo naši pozornost zůstává zcela to, co za tím vším stojí - naše myšlení.
Myslet nás učí ve škole nanejvýš matematicky. Rodiče nám vštěpují myslet na druhé. Naše společnost nás vštěpuje myslet hlavně na sebe. Kdo z nás se ale skutečně a systematicky učil disciplině "myšlení"? Když se zeptám při vhodné příležitosti lidí kolem sebe, jak by popsali svůj proces myšlení, nejčastěji začnou líčit podmínky, za kterých se jim dobře myslí (ale nevědí proč, je to empirická zkušenost) nebo začnou popisovat načtené algoritmy analýzy nebo rozhodování. Co se děje v našem mozku jsme se nikdy neučili a dodnes to neznáme a neumíme využívat.
Ke své obrovské škodě. A zároveň velké naději, že už víme, kde je příležitost! Zkusíme ji využít přemýšlením o myšlení (jak jinak!) s pomocí dalších článků tohoto webu.
Představa, že mnohem větší část lidského nitra je okolí i člověku samému skryta, pochází už od Freuda ("Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde", jak zlidověl Jan Vodňanský). Použít metaforu ledovce napadlo rakousko-amerického psychologa Paula Watzlawicka (nejspíš tedy česko-rakousko-amerického) okolo 1970 (a také později Davida Rocka v /1/).
Jak na to přišel? Prokazatelně za tím vším byla i u něho touha většiny z nás se s ostatními lépe dorozumět (Watzlawick byl na zkoumání lidské komunikace machr). Nevím, jestli máte stejný pocit, ale čím jsem starší (nebo vlastně "zralejší"), tím víc se mi zdá skutečné, hluboké porozumění mezi lidmi vzácnější a v běžném životě obtížněji dosažitelné. Většinou komunikujeme zkratkovitě, jen ti z nás, kteří jsou obdařeni empatií a rozvinutou emoční inteligencí (nebo na ni systematicky pracují), mají schopnost se aspoň trochu vcítit do toho druhého a tím se mu přiblížit. Jsou to vzácné příležitosti a přitom je všichni tolik potřebujeme, rození misantropové pokud vím neexistují a člověk je tvor s životní potřebou sblížení, kontaktů a komunikace.
Ale v cestě máme ledovec - co s ním uděláme?
Začít můžeme třeba tím, že o něm budeme chvíli přemýšlet (a celý tenhle web je o tom, jak se přiblížit k poznání té části hluboko pod hladinou - k lepšímu chápání našeho myšlení).
 |
| Ledovec lidského nitra (pozadí (cc) Uwe Kils) |
Jiná věc je, když jsme přímo u toho, když můžeme svůj názor vyvozovat z bezprostředního chování toho druhého. Asi bychom měli podstatně realističtější obraz o tom, co se stalo, že se někdo mohl zdát být v dané situaci "čunětem". Nejspíš bychom za něj nepořádek uklidili a, pokud patříme k těm empatickým, tak potom i vyjádřili svůj obdiv k jeho obětavosti, pohotovosti atd. Také Vincent van Gogh by nám určitě se svým uříznutým uchem v ústavu pro choromyslné nepřipadal jako zářivý optimista.
 |
| Slunečnice nešťastného Vincenta van Gogha |
Oči otevírající zkušenost jsem o tom před lety získal od své empatií oplývající dospívající dcery, když jsem zas nadával na nějakého řidiče, že "jede jako prase". Klidně mě tehdy zchladila "vždyť nevíš, třeba mu právě rodí žena!".
No, ale to už jsme na hladině a chceme-li se dovědět víc, musíme pod ní. Zatím nám stačí šnorchl, další vrstvička, emoce, docela dobře prosvítá na hladinu a proniká do našeho chování tak, že ji lze ještě při troše citlivosti docela dobře u druhého odhadnout. Emoce jsou pradávná rychlá reakce organizmu na to, co mu smysly přinášejí. Vznikají bez účasti našeho vědomí, což neznamená, že je nelze vědomím do značné míry ovlivnit. Řada lidí se úspěšně naučila své emoce docela dobře ovládnout - pověstný "poker face" hráčů pokeru, skvělé ovládání neprůstřelných hrdinů špionážních filmů, profesionálové všeho druhu, politici (těm, kteří to nezvládají, pak skončí předsednická funkce náhle i mezi stranickými kongresy). Na druhé straně se snažíme studiem řeči těla, gest, výrazů tváře a mnoha jiných těžko ovladatelných příznaků a rozšiřováním znalostí kultury, z které partner v komunikaci vyšel, proniknout pod hladinu jeho emocí. Víme totiž, že emoce velmi významně ovlivňují to, jak se bude náš partner chovat, stává se pro nás lépe předvídatelným a srozumitelným, ať už za účelem sblížení nebo vítězství nad ním.
Emoce nás zároveň činí zranitelnými, pod jejich vlivem často uděláme a řekneme věci, které bychom potom nejraději vzali zpátky. Na druhé straně sdílení emocí a to, že o nich s partnerem mluvíme, nás (v naší současné evropské kultuře) může i partnerovi přiblížit a je považováno za gesto otevřenosti, přímosti až přátelství. Stále však platí, že je lepší být obezřetní, a dobře si vybrat, komu takové gesto nabídneme.
 |
| Studium výrazu očí Facial Action Coding System - Paul Ekman |
Máme totiž zděděné od dávných prapředků, že situace, v kterých se ocitáme, nejen bezprostředně prožijeme, ale i ukládáme do paměti s "komentářem" naší mysli (aniž si to mnohdy uvědomujeme). Naše myšlenkové interpretace potom ve skutečnosti záznam o situaci mění, často potom už úplně nevíme, jak se věci odehrály a co jsme při tom cítili, ale za to si velmi dobře vybavujeme to, co jsme si o dané situaci mysleli, jak jsme si ji myšlenkově zpracovali a okomentovali.
A to je zdroj hlavního nedorozumění mezi lidmi. Každý si situaci, při které jsme všichni byli na stejném místě a ve stejném okamžiku přítomni, v mysli zpracujeme a okomentujeme na základě miliónů nastřádaných odlišných zkušeností naprosto jinak. Veškeré naše výsledky, chování, emoce i postoje tak více či méně ovlivňuje nebo dokonce tvoří naše myšlení, vědomé nebo nevědomé.
Potopili jsme se do značné hloubky, dýchací přístroje sotva stačí, jsme bez dechu ohromením, co všechno se skrývá pod hladinou. Je třeba se zase vynořit. Nicméně už dobře víme, že za vším, co vidíme u ostatních lidí i u sebe, za vším stojí někde v hloubce naše myšlení, ať už ho jsme schopni vnímat nebo ne.
Dělat různé věci a dosahovat výsledky se učíme celý život. Formovat naše chování se snažíme výchovou, etikou, morálkou, zákony, vzájemným společenským ovlivňováním - a také po celý život. Zvládat svoje emoce, ať už negativní nebo pozitivní, porozumět aspoň trochu emocím svým i emocím ostatních je někdy nadlidská dřina - a dost záleží na míře vrozeného talentu, jak kdo z nás to zvládne. Všechno toto úsilí má své výsledky (až na některé jedince, kteří na to vše kašlou a dávají průchod své syrové přirozenosti...), které nám umožňují žít v relativním souladu s ostatními lidmi, ale tyto výsledky jsou klopotné a nedostačující, protože mimo naši pozornost zůstává zcela to, co za tím vším stojí - naše myšlení.
Myslet nás učí ve škole nanejvýš matematicky. Rodiče nám vštěpují myslet na druhé. Naše společnost nás vštěpuje myslet hlavně na sebe. Kdo z nás se ale skutečně a systematicky učil disciplině "myšlení"? Když se zeptám při vhodné příležitosti lidí kolem sebe, jak by popsali svůj proces myšlení, nejčastěji začnou líčit podmínky, za kterých se jim dobře myslí (ale nevědí proč, je to empirická zkušenost) nebo začnou popisovat načtené algoritmy analýzy nebo rozhodování. Co se děje v našem mozku jsme se nikdy neučili a dodnes to neznáme a neumíme využívat.
Ke své obrovské škodě. A zároveň velké naději, že už víme, kde je příležitost! Zkusíme ji využít přemýšlením o myšlení (jak jinak!) s pomocí dalších článků tohoto webu.
zatím žádný komentář - přidejte svůj!
Okomentovat