Pro manažery podniků ale i "manažery" svých vlastních životů
O tom, co se nám děje v hlavě nevíme skoro nic. Naše vědomí, náš obraz o sobě i o světě kolem nás vzniká v našem mozku. Umíme s ním pracovat? Umíme s ním žít? A umíme vyjít vstříc mozku lidí kolem nás, aby se nám dohromady snadněji žilo?

Víc o tom, kde jste se to ocitli, se dočtete v úvodním slově a svou cestu zkuste hledat na záložce Jak se tu orientovat.


slepené z materiálů Wikipedia o frenologii (dnes už jednoznačně zařazené mezi pavědy, ale přitom tak krásně ilustrativní!)

středa 21. dubna 2010

Žádné dva mozky nejsou stejné aneb rady pro kočku


>> Mnoho máme podobné, ale mozkové mapy se určitě liší -- Co sedí mně, nesedí tobě a naopak -- Kde se nakonec potkáme? <<
Navazuje na 6 základních poznatků o fungování mozku pro každý den

Je to horší, než jsem si celý život myslel. A než si nejspíš myslí naprostá většina z nás. Znáte to taky?
Obrázek ranní:
"Paní Bláhová, už jsem vám přece říkal, abyste si radši hned ráno zapsala do počítače všechny zákazníky, kteří za poslední den poslali poštou nebo faxem objednávku, setřídila je podle obratu a zadala objednávky k expedici hned, jak je zkontrolujete!"
Obrázek podvečerní:
"Přece si nemyslíš, že ti budu věřit, že ses všechno naučila za deset minut a že tě pustím ven. Dokud neuvidím, že nad tím budeš v klidu sedět aspoň hodinu, tak máš utrum!"
Obrázek večerní:
"Já nevím, jak můžeš očekávat, že se ti tímhle způsobem naskládaný talíře v tý myčce umejou. Musíš je přece srovnat podle velikosti!"

Ať už jsme manažeři v podnicích nebo rodiče dospívající dcery nebo "to myslíme s druhým dobře" v partnerském vztahu, je běžné, že mnohokrát za den někomu vnucujeme, co a jak by měl dělat nebo si myslet, protože my bychom to tak určitě dělali nebo si mysleli. A pokoušíme se o to v tom lepším případě v dobré víře, že tomu druhému pomůžeme, nebo v tom horším případě proto, že podpoříme svoje ego a dokážeme ostatním i sobě, kdo je tu chytřejší nebo kdo tu velí.
Bohužel to vyjde nakonec skoro nastejno. I v té dobré víře tomu druhému těžko skutečně pomůžeme. Jeho zkušenost, jeho mozkové mapy a postupy, které mu sedí, jsou totiž na 110% úplně jiné než ty naše, a to, co mu "poradíme" mu k nim prostě nebude pasovat.
Paní Bláhová si už vyzkoušela, že jí se s těmi objednávkami lépe pracuje až po té, co je přiřadí do jednotlivých produktových skupin, protože jinak se jí těžko určuje, kam je směrovat. A víc ji vyhovuje si je nejdřív setřídit na stole.
Dcera už má svoji zkušenost, že když byla dneska zkoušená, tak zítra nejspíš nebude, takže si může dát pauzu a teď zrovna musí být včas u toho, až půjdou spolužáci z tréninku.
A manželka už má dávno vyzkoušené, že jediné, co v myčce talířům vadí, je, když se přiklopí na sebe, ale jinak je to jedno, a naše vědecké přístupy ji jen zdržují.
Takže se ráno dočkáme "Ale pane řediteli...No, když si to přejete..."('nikdy to nezkusil a kecá mi do toho...'), v podvečer nějakého odseknutí a prásknutí dveřmi (moc se toho stejně asi nenaučí, v takovémhle rozpoložení) a večer "Víš co, až budu chtít poradit, tak ti řeknu, teď si ty tvý rozumy strč za klobouk! Jako bych to do tý myčky skládala po prvý..." (a máme zas pohodový večer).

Nejsem sice šéf paní Bláhové, už nemám pubertální dceru a myčku rovná tchyně, na kterou bych takovéhle postupy radši nezkoušel, ale stejně podobných situací vytvořím za den fůru. Ke všemu jsem pracoval posledních 20 let jako konzultant a zákazníci mým zaměstnavatelům, poradenským gigantům, za rady platili. Ale i přes ta zvučná jména to konzultování někdy fungovalo a někdy ne a my úplně nevěděli proč.
My víme, i co nevíme - ještě že vy to nevíte,
takže když platíte, tak se dozvíte i to, co vy víte a my nevíme
V první polovině devadesátých let byly šlágrem procesy a jejich re-engineering. Někdo zkrátka vymyslí, jak věci dělat optimálně, zcela a vždy efektivně, to bude jediný přípustný způsob a všichni podle toho pojedou jak kolečka v dobře seřízeném stroji, ať je to Bláhová nebo Vaněk, hlavně všichni stejně, optimálně! A nejlépe, když to jsou procesy z "best practices", převzaté od nejlepších firem na světě. Budeme tkát ponožky stejně jako Toyota vyrábí auta. A podle předem přesně definovaných procesů se budou i vytvářet zákaznické vztahy a vyvíjet nové produkty a kreativně tvořit v marketingu - raz-dva-tři, ať žije spartakiáda produktivity.
Měli jsme potom moc starostí, jak si poradit s tím, když vedení podniku rozhodlo, konzultanti nastoupili, vymysleli, nastavili a lidi podle toho nedělali. "Vždyť naše zkušenost je jiná, děláme to jinak, a ponožka není Toyota!"
Tak jsme na ně přišli s novou vědou, s "řízením změny". Lidé mají odpor ke změně, komplikuje jim život, nechce se jim dělat to, čemu nevěří (proč asi?), musíme je postupně převést přes úskalí a nepohodlí změn a oni se nakonec přizpůsobí. Nebylo to špatné, bylo v tom podstatně víc respektu k tomu, že staré mozkové mapy nelze snadno odstranit a že naše individuální zkušenost určuje náš vztah ke změně. Problém ale nastal, když se tlak na změny zvýšil, a požadované tempo změn začalo způsobovat, že než si lidé na něco zvykli, už se po nich chtělo něco jiného.
Z těchto potíží se konečně začalo rodit něco rozumnějšího, něco, co odpovídá víc lidské podstatě (=přirozené práci mozku). Neříkejme lidem, jak mají věci přesně dělat, stačí, když dodrží stanovená pravidla, zajišťující kvalitu a návaznost práce: "V okamžiku předání do účtárny musí být faktura doplněná o nákladové středisko a potvrzená správcem střediska, vše nejpozději 5 dní před termínem splatnosti" - jinými slovy, jak ta faktura získá všechny tyto náležitosti, ať si vymyslí každý sám nejlépe podle své zkušenosti a nátury a podmínek svého denního provozu.

Jak to všechno souvisí s prací mozku?
Víme už, že žádné dva mozky nejsou stejné, nemají vytvořené stejné mozkové mapy.
Víme také, že pevná spojení v našem mozku řídí automatické vnímání a v návaznosti na to potom náš postoj k tomu, co se děje kolem nás (a tedy i k tomu, co se po nás chce).
V okamžiku, kdy se kolem nás (nebo v nás) něco děje, mozek se pokouší využít některou z existujících mozkových map, vzruchy putují neuronovými drahami mozkové mapy, která nejlépe odpovídá nastalé situaci. Pokud ovšem ani nejpodobnější mapa dostatečně neodpovídá (moc zatím nevíme, jak mozek posoudí, co je "dostatečně"), celá situace se přenáší do vědomé pozornosti, "děje se něco, co neznám, co mi nesedí!".
V naší firmě "Člověk s.r.o." (viz také obrázky na záložce) přichází "řediteli" upozornění, že vnímaná realita (např. ta rada) neodpovídá tomu, jak je nastaveno řízení podniku a on si ve své "pracovně" okamžitě na projektorech promítne obě varianty, aby srovnal, co se děje a co se mělo dít a rozhodl, co dál.
Pokud někomu radíme nebo dokonce přikazujeme dělat něco, co odpovídá naší zkušenosti, s téměř stoprocentní jistotou to u něj vyvolá "krizovou situaci v pracovně ředitele", které nejspíš povede k závěru "Ne, tohle nedává smysl, okamžitě zastavit a hledat jinou cestu!". Je potom jen otázka "vnější sociální šlupky", tj. respektu, disciplíny, taktiky, a emocí nebo celkové skladby složek osobnosti, zda se ten člověk ozve i navenek nebo se podřídí (jak paní Bláhová nahoře).

Jak z toho ven?
Pokud se nám podaří si v dané situaci včas uvědomit, co by nejspíš proběhlo v mozku toho druhého, kdybychom pokračovali radou, pokynem nebo příkazem tak, jak jsme byli zvyklí, máme krátký okamžik na to, změnit taktiku. My přece nejmíň potřebujeme, aby se v našem partnerovi v rozhovoru s námi věci vzpříčily a začal protestovat, poslal nás do háje, bojkotoval to, kam se chceme dostat nebo si myslel své, nelichotivé apod. Máme jedinou solidní možnost - pokusit se nasměrovat jeho pozornost alespoň k podobnému výsledku, jaký chceme dosáhnout i my, a podpořit jeho mozek v hledání cesty k tomuto cíli na základě jeho zkušeností, preferencí a  předpokladů.Co byste tedy navrhli paní Bláhové, pokud si nejste jisti, že všechny objednávky zákazníků budou včas a bez chyby zpracované?
A jak byste mluvili s dospívající dcerou, aby se dostatečně věnovala učení a přitom nepropásla spolužáky, až půjdou z tréninku?
A co je nejvhodnější udělat, aby se talíře v myčce bez problémů umyly (nemyslím teď reklamu na nějaký myčkový bleskolesk) a naše žena nám zůstala nakloněna a v pohodě?

Pokud byste si chtěli srovnat své nápady s tím, co nám napovídají poznatky neurověd, máte možnost také v článku xxx. Hlavně si to musíte vyzkoušet sami, protože moje rada by vám byla pro ...

Tak kam jsme se až dostali?
1. nelze nikomu radit, hlavně ne tomu, kdo o to nestojí
2. jediná efektivní možnost je nějak podpořit jeho/její mozek v hledání cesty k cíli na základě jeho/její zkušeností, preferencí a předpokladů.
3. pokud už nás někdo žádá o radu nebo si očividně neví rady, lze náš názor prezentovat nanejvýš jako inspiraci ("mě se osvědčovalo...", "viděl jsem, že lidé to dělali...", "zajímá tě, co jsem o tom četl/slyšel?") - je jen na něm, aby si vyhodnotil, jestli mu to sedí a tím pádem mu to může pomoci
4. do naší řeči nepatří slovo 'přece', které nás spolehlivě vzdaluje, "to je přece jednoduché", "to přece zvládneš sám" vždy vytváří dojem, že pro mne je to opravdu jednoduché, já bych to opravdu sám zvládl... Proto je spolehlivým prostředkem, jak někoho ponížit, naštvat a odradit od toho, aby byl vůbec ochoten nás poslouchat.

zatím žádný komentář - přidejte svůj!