Příspěvky
>> Odkud začít? Od základů -- Mozkové mapy a jak s nimi zacházet -- Čím nás kdykoliv náš mozek může zaskočit <<
Mozek je div světa, vědci už umějí sledovat některé děje v něm, nově vznikající neurovědy mění základy klasického psychologického výzkumu i úvahy filozofů, myšlení je v pozadí za vším, jak žijeme - s takovýmito základy se můžeme pustit do seriózního poznávání fungování mozku tak, abychom z toho co nejdříve měli nějaký praktický prospěch.
David Rock vytipoval ve své knížce Quiet Leadership /1/ (česky Leadership s klidnou myslí /2/) základní poznatky současných neurověd o fungování mozku, od kterých je třeba začít - výborné na nich je, že mají okamžité praktické přínosy pro náš denní život.
Nebudu vás napínat - jsou to:
1. Náš mozek je spojovací stroj
2. Žádné 2 mozky nejsou stejné
3. Mozek vytváří pevná spojení všude, kde může
4. Pevná spojení v našem mozku řídí automatické vnímání
5. Je prakticky nemožné odstranit staré mozkové mapy
6. Vytvořit nové spojení v mozku je snadné
A k čemu nám to je, vědět zrovna tohle? Jsou to zdánlivě jednoduché věci, na jejichž důsledky ale neustále narážíme, rozčilujeme se u sebe i u ostatních, jsou za řadou nejčastějších nedorozumění, neúspěchů nebo dokonce konfliktů. S tím musíme něco udělat!
Podíváme se teď stručně na každý z poznatků. Později se k nim budeme ještě vracet a předpokládám, že vás při čtení budou napadat vaše vlastní zkušenosti s chováním našeho mozku.
6 poznatků zatím z rychlíku
Náš mozek je spojovací stroj
Už v článku Největší div světa máme na dosah jste si mohli přečíst, že nejdůležitějšími stavebními kamínky mozku jsou neurony, nervové buňky s mnoha chapadélky (dendrity a axonem). Každý neuron se může prostřednictvím svých chapadélek připojit v mozku na jiný neuron a skutečně to pilně dělá. Tyto spoje vytvářejí sítě, které způsobem svého pospojování mezi neurony odpovídají tomu, co jsme zdědili po rodičích a co jsme už prožili, našim zkušenostem, prožitkům a vzpomínkám, a určují tak způsob našeho myšlení. Říkejme těmto sítím třeba "mozkové mapy".
Náš 1. poznatek o mozku nám připomíná, že vytvářet a používat mozkové mapy z tisíců spojených neuronů je hlavní činností mozku po celý náš život. Každý vjem, každý podnět, každá myšlenka vytváří nové spojení nebo stávající obnovuje a posiluje. Stále opakované podněty vytvářejí silná spojení, naopak věci, kterým nevěnujeme pozornost, se ukládají tak, že je těžko z paměti ještě někdy vydolujeme. Ale jsou tam. A je to docela fofr - až milióny spojení za vteřinu. To je nějaká spotřeba energie. A svůj mozek dokážeme přetížit, pokud toho na něj naložíme najednou příliš a nebereme ohled na mnoho povinností, které musí vykonávat i bez naší vůle - a pak už jde do tuhého.
Pro shrnutí: V mozkových mapách našeho mozku se ukládají všechny vnější i vnitřní podněty (tj. podněty z našeho myšlení, vědomého nebo nevědomého) po celý náš život. Je to náročná činnost, a přesto, že mozek pracuje s obrovským výkonem, lze ho snadno přetížit. Pak se může stát, že některé důležité funkce nebude moci v daném okamžiku plnit.
Žádné 2 mozky nejsou stejné
Ze složitosti genetického kódu a postupu budování mozkových map vyplývá, že těžko můžeme očekávat, že dva různí lidé budou mít v mozku vybudovány shodné mozkové mapy. I jednovaječná dvojčata už v době těhotenství mají odlišné vjemy, odlišné signály jejich vznikajících smyslů apod. a jejich mozky si vytvářejí odlišné mapy spojení. A co teprve lidé, kteří prožili už delší a velmi odlišné životy.
A tak se dostáváme k tomu, že lidé, kteří se spolu v jednom okamžiku octnou ve stejných podmínkách, je naprosto odlišně vnímají a odlišně v mozku zpracují a odlišně potom reagují. Nejtvrdší důsledek, který z toho zákonitě vyplývá pro většinu z nás, je, že to, co nám náš mozek nabízí jako nápad, cestu ven z potíží a podklad pro rozhodnutí, je tomu druhému "cizí" a tím často téměř "na nic". A stojí ho značné úsilí (pokud vůbec chce), aby naše rady, návody a názory zpracoval tak, aby byly s jeho mozkovými mapami slučitelné. To je potom přesně ten kámen úrazu, proč si obtížně rozumíme a proč rady předávané i s nejlepším úmyslem, nemají tu účinnost a praktickou využitelnost, jak bychom čekali. Výkřiky typu "to je přece jasné" nebo "copak nechápeš, že ti radím dobře", jsou proto jedny z nejmarnějších a nejzbytečnějších. A srovnat se s tím bolí, když přece "já vím, jak na to máš jít!".
Pro shrnutí: Z odlišnosti mozkových map a tím i způsobu myšlení lidí vyplývá, že je velmi obtížné a často neefektivní přijímat rady a řídit se cizími zkušenostmi. Pokud chceme, aby někdo druhý dobře zvládl svoji situaci, je nejvhodnější cestou mu nějak pomoci, aby ze svých mozkových spojení vydoloval a vytvořil své vlastní řešení, které mu potom bude zaručeně zcela přirozeně sedět (a z této myšlenky vychází koučink). Pokusy vnutit mu svoje myšlení, poučit ho, jsou marnost, a i kdyby se to zdánlivě povedlo, nemá to hloubku a účinnost.
Mozek vytváří pevná spojení všude, kde může
Neustálé obnovování a ověřování mozkových map pro každou situaci a událost, v které se za život octneme, by bylo pro mozek nesmírně náročné. Snadno by promarnil většinu své kapacity na "rutinních" záležitostech, jako je napít se, když přijde signál nedostatku tekutin. Jakmile se některé situace a postupy opakují, mozek se snaží z nich vytvořit pevné mozkové mapy v částech mozku pro rutinu vyhrazených, které potom řídí naše fungování podvědomě, bez vědomého přemýšlení. Nejen, že se tedy rychle naučíme reagovat i ve spánku na pálivé píchnutí komára plácnutím na místo, kde komár ještě před chvílí hodoval, ale do nevědomých map jsme schopni vytěsnit i tak složité postupy, jako je třeba řízení auta na dálnici. A tam už jde často o krk. Pokud to vědomě nebudeme korigovat, náš mozek nás v tom nechá a bude se plně věnovat našemu telefonování s partnerem, aniž by mu zbývala dostatečná kapacita na řešení nepředvídaných dopravních situací. A pak se divíme, že často ani nevíme, kudy jsme to dnes jeli domů a jestli po cestě pršelo (když už se štěstím opravdu až domů dojedeme).
Pro shrnutí: Náš mozek si ulehčuje práci tím, že pokud to jen trochu jde, vytváří si pro standardní činnosti automatizované postupy, se kterými pak jede na "autopilot". Tím si umožňuje věnovat se náročnějším nestandardním věcem. To ovšem neznamená, že si tím vždy uvolňuje kapacitu pro věci opravdu důležitější!.
Pevná spojení v našem mozku řídí automatické vnímání
Na minulé poznatky těsně navazuje zjištění, že to, co máme v mozku jednou uloženo, potom ať chceme nebo nechceme ovlivňuje naše vnímání světa kolem nás. Mozek totiž pracuje tak, že s každým novým podnětem spustí vyhledávání mozkových map, do kterých podnět nejlépe pasuje. Když takovou mapu najde, je spokojen, podnět mapu potvrzuje a posiluje. Teprve, když je nový podnět ve výrazném nesouladu s uloženými mapami (tj. s naší dosavadní zkušeností), přesouvá mozek tento podnět do naší vědomé pozornosti a začíná rozpor aktivně řešit. Problém je v tom, že podněty z okolního i našeho vnitřního světa jsou tak pestré, že se mozek musel naučit vyhledávat i pouhou podobnost s existující zkušeností uloženou v mapách. Když vidím ve tmě siluetu, kterou dokážu ztotožnit se siluetou přítele, moje ostražitost je okamžitě utlumena, i když to nakonec může být neznámý člověk. Můj mozek chvíli funguje tak, že přichází přítel a tomu přizpůsobí své reakce. Pocit ohrožení odboural, vyfiltroval, a to může být nakonec i ohrožující.
To je vysvětlení, proč tak často "slyšíme, co chceme" nebo "vidíme, co jsme čekali". A také proč je tak velký rozdíl mezi tím, co k nám přichází a tím, co si z toho odneseme. Když všichni na poradě managementu uslyší stejné sdělení a souhlasí, neznamená to, že svým lidem budou později sdělovat tutéž věc nebo se chovat "dohodnutým" způsobem. A vůbec v tom nemusí být nějaký záměr, natož zlý.
Pro shrnutí: Když sdělujeme ostatním něco pro nás důležitého, musíme být připraveni na to, že k jejich vnímání naše sdělení dojde v upravené podobě, přizpůsobené jejich existujícím mozkovým spojením. A to je ten více nebezpečný případ, protože se o rozdílech hned vůbec nedovíme, budou nejspíš přikyvovat, že jim to sedí (jen když jim věci, které od nás slyší, nebudou pasovat vůbec, vyjde nejspíš tento nesoulad zřetelněji hned najevo).
Je prakticky nemožné odstranit staré mozkové mapy
Když si náš mozek tak účinně uleví a opakované postupy zapíše do neuronových spojů dlouhodobé paměti, v každé situaci, která je srovnatelná s některou uloženou mozkovou mapou, se mapa "opráší", využije a tím znovu posílí. Postupy, které děláme automaticky, opakovaně a často (zvykli jsme si jim říkat návyky nebo expresivně i zlozvyky), jsou tím do mozku "vryty" tak důkladně, že se podle nich podvědomě chováme, ač bychom už třeba dávno nechtěli. Tím, že se na svůj návyk soustředíme ("nesmím tolik jíst"), přemýšlíme o něm a rozebíráme ho, abychom se ho zbavili ("to je určitě proto, že jsem pořád ve stresu"), tak ho vlastně ještě více utvrzujeme, ač už třeba ho odmítáme ("přejídání mi škodí").
Cestičky mozkových map zůstávají už v paměti nadosmrti (nebo do poškození mozku nějakou nemocí). Staré mapy nelze z mozku odstranit, ale pokud je přestaneme používat, slábnou. Když se nám podaří vytvořit novou mapu, kterou mozek pro dané situace vyhodnotí jako "vhodnější" (nebádejme teď o tom, jak to mozek zjistí), začne je používat, tím se posilují a nabudou nad starým návykem dlouhodobě vrchu.
Pro shrnutí: Spoje mozkových map se posilují opakovaným používáním a slábnou, když zahálejí. Pro rozvoj našich dovedností a posilování znalostí z toho vyplývá známé "opakování, matka moudrosti", a doplňme ještě "opakování v nejrůznějších praktických souvislostech" (tím se spojení zabudovává do mnoha souvisejících "zaběhaných" map a nových návyků). Pro odstraňování návyků, které nám v životě překážejí a komplikují nám naše soužití s lidmi (tedy zlozvyků), je nezbytné je přepsat novými návyky. Na rozdíl od tradičních odnaučovacích postupů, které se soustřeďovaly na zkoumání, proč kouřím, a tím mapu návyku zaměřením pozornosti fixovaly, je podle zjištění neurověd jedinou cestou návyk co nejrychleji a nejdůkladněji překrýt novým návykem (čím nahradím v daném okamžiku zapálení cigarety).
Vytvořit nové spojení v mozku je snadné
Tak to nám povídejte, zvláště těm, co už je jim přes padesát a cítí, jak snadno věci zapomenou, když si je někam nezapíší (aspoň za uši - ale proč ne radši do paměti?). V tom to ale je. K tomu, aby se vytvořily v mozku nové spoje, je především a nejvíce potřeba soustředění (které při tom zapsání tak jak tak vyvineme).
V mladém mozku se spojení vytvářejí již při kraťoučkém soustředění, mozek rychle vyhledává analogie v uložených mapách (však jich mají také podstatně míň!) a nový poznatek na ně propojí. Dlouho jsme si mysleli, že stárnutí postupně znemožňuje nové učení (vytváření nových spojů) a dodnes na to mnoho stárnoucích lenochů hřeší ("mě už to do hlavy neleze"). Není to tak. Mozkové mapy (paměťové záznamy) je náš mozek schopen vytvářet celoživotně, horší je to s tím soustředěním, pozorností. To, že se ale činnost mozku stárnutím zpomaluje, je dáno fyziologickými příčinami, je to velmi individuální a značně ovlivněné dědičnými vlohami.
Nové spojení, nová mozková mapa se vytváří tehdy, když věnujeme dostatečně dlouhou pozornost novému poznatku, který si chceme zafixovat. V mládí bleskovou, ve stáří delší, úměrně "individuálnímu" (ne nutně kalendářnímu) věku. Nový poznatek potřebujeme udržet v pracovní paměti (v pozornosti, tj. přemýšlet o něm) alespoň tak dlouho, dokud se nepřepíše do souvislostí map dlouhodobé paměti.
Pro shrnutí: Nová spojení vytváříme celoživotně a nezbytnou podmínkou pro to je soustředění, pozornost (u mladých i u starých). Jsme-li vyrušeni nebo je poznatek překryt dalším dřív než se stačí uložit do dlouhodobé paměti, uloží se "mělce" nebo vůbec. Už naše babičky věděly, že uvázat si uzel na kapesníku je především příležitost pro to, věnovat soustředěnou pozornost úkolu nebo nápadu delší dobu. Jinak pak máme na kapesníku uzel a nevíme proč...
David Rock vytipoval ve své knížce Quiet Leadership /1/ (česky Leadership s klidnou myslí /2/) základní poznatky současných neurověd o fungování mozku, od kterých je třeba začít - výborné na nich je, že mají okamžité praktické přínosy pro náš denní život.
Nebudu vás napínat - jsou to:
1. Náš mozek je spojovací stroj
2. Žádné 2 mozky nejsou stejné
3. Mozek vytváří pevná spojení všude, kde může
4. Pevná spojení v našem mozku řídí automatické vnímání
5. Je prakticky nemožné odstranit staré mozkové mapy
6. Vytvořit nové spojení v mozku je snadné
A k čemu nám to je, vědět zrovna tohle? Jsou to zdánlivě jednoduché věci, na jejichž důsledky ale neustále narážíme, rozčilujeme se u sebe i u ostatních, jsou za řadou nejčastějších nedorozumění, neúspěchů nebo dokonce konfliktů. S tím musíme něco udělat!
Podíváme se teď stručně na každý z poznatků. Později se k nim budeme ještě vracet a předpokládám, že vás při čtení budou napadat vaše vlastní zkušenosti s chováním našeho mozku.
6 poznatků zatím z rychlíku
Náš mozek je spojovací stroj Už v článku Největší div světa máme na dosah jste si mohli přečíst, že nejdůležitějšími stavebními kamínky mozku jsou neurony, nervové buňky s mnoha chapadélky (dendrity a axonem). Každý neuron se může prostřednictvím svých chapadélek připojit v mozku na jiný neuron a skutečně to pilně dělá. Tyto spoje vytvářejí sítě, které způsobem svého pospojování mezi neurony odpovídají tomu, co jsme zdědili po rodičích a co jsme už prožili, našim zkušenostem, prožitkům a vzpomínkám, a určují tak způsob našeho myšlení. Říkejme těmto sítím třeba "mozkové mapy".
Náš 1. poznatek o mozku nám připomíná, že vytvářet a používat mozkové mapy z tisíců spojených neuronů je hlavní činností mozku po celý náš život. Každý vjem, každý podnět, každá myšlenka vytváří nové spojení nebo stávající obnovuje a posiluje. Stále opakované podněty vytvářejí silná spojení, naopak věci, kterým nevěnujeme pozornost, se ukládají tak, že je těžko z paměti ještě někdy vydolujeme. Ale jsou tam. A je to docela fofr - až milióny spojení za vteřinu. To je nějaká spotřeba energie. A svůj mozek dokážeme přetížit, pokud toho na něj naložíme najednou příliš a nebereme ohled na mnoho povinností, které musí vykonávat i bez naší vůle - a pak už jde do tuhého.
Pro shrnutí: V mozkových mapách našeho mozku se ukládají všechny vnější i vnitřní podněty (tj. podněty z našeho myšlení, vědomého nebo nevědomého) po celý náš život. Je to náročná činnost, a přesto, že mozek pracuje s obrovským výkonem, lze ho snadno přetížit. Pak se může stát, že některé důležité funkce nebude moci v daném okamžiku plnit.
Žádné 2 mozky nejsou stejné Ze složitosti genetického kódu a postupu budování mozkových map vyplývá, že těžko můžeme očekávat, že dva různí lidé budou mít v mozku vybudovány shodné mozkové mapy. I jednovaječná dvojčata už v době těhotenství mají odlišné vjemy, odlišné signály jejich vznikajících smyslů apod. a jejich mozky si vytvářejí odlišné mapy spojení. A co teprve lidé, kteří prožili už delší a velmi odlišné životy.
A tak se dostáváme k tomu, že lidé, kteří se spolu v jednom okamžiku octnou ve stejných podmínkách, je naprosto odlišně vnímají a odlišně v mozku zpracují a odlišně potom reagují. Nejtvrdší důsledek, který z toho zákonitě vyplývá pro většinu z nás, je, že to, co nám náš mozek nabízí jako nápad, cestu ven z potíží a podklad pro rozhodnutí, je tomu druhému "cizí" a tím často téměř "na nic". A stojí ho značné úsilí (pokud vůbec chce), aby naše rady, návody a názory zpracoval tak, aby byly s jeho mozkovými mapami slučitelné. To je potom přesně ten kámen úrazu, proč si obtížně rozumíme a proč rady předávané i s nejlepším úmyslem, nemají tu účinnost a praktickou využitelnost, jak bychom čekali. Výkřiky typu "to je přece jasné" nebo "copak nechápeš, že ti radím dobře", jsou proto jedny z nejmarnějších a nejzbytečnějších. A srovnat se s tím bolí, když přece "já vím, jak na to máš jít!".
Pro shrnutí: Z odlišnosti mozkových map a tím i způsobu myšlení lidí vyplývá, že je velmi obtížné a často neefektivní přijímat rady a řídit se cizími zkušenostmi. Pokud chceme, aby někdo druhý dobře zvládl svoji situaci, je nejvhodnější cestou mu nějak pomoci, aby ze svých mozkových spojení vydoloval a vytvořil své vlastní řešení, které mu potom bude zaručeně zcela přirozeně sedět (a z této myšlenky vychází koučink). Pokusy vnutit mu svoje myšlení, poučit ho, jsou marnost, a i kdyby se to zdánlivě povedlo, nemá to hloubku a účinnost.
Mozek vytváří pevná spojení všude, kde může Neustálé obnovování a ověřování mozkových map pro každou situaci a událost, v které se za život octneme, by bylo pro mozek nesmírně náročné. Snadno by promarnil většinu své kapacity na "rutinních" záležitostech, jako je napít se, když přijde signál nedostatku tekutin. Jakmile se některé situace a postupy opakují, mozek se snaží z nich vytvořit pevné mozkové mapy v částech mozku pro rutinu vyhrazených, které potom řídí naše fungování podvědomě, bez vědomého přemýšlení. Nejen, že se tedy rychle naučíme reagovat i ve spánku na pálivé píchnutí komára plácnutím na místo, kde komár ještě před chvílí hodoval, ale do nevědomých map jsme schopni vytěsnit i tak složité postupy, jako je třeba řízení auta na dálnici. A tam už jde často o krk. Pokud to vědomě nebudeme korigovat, náš mozek nás v tom nechá a bude se plně věnovat našemu telefonování s partnerem, aniž by mu zbývala dostatečná kapacita na řešení nepředvídaných dopravních situací. A pak se divíme, že často ani nevíme, kudy jsme to dnes jeli domů a jestli po cestě pršelo (když už se štěstím opravdu až domů dojedeme).
Pro shrnutí: Náš mozek si ulehčuje práci tím, že pokud to jen trochu jde, vytváří si pro standardní činnosti automatizované postupy, se kterými pak jede na "autopilot". Tím si umožňuje věnovat se náročnějším nestandardním věcem. To ovšem neznamená, že si tím vždy uvolňuje kapacitu pro věci opravdu důležitější!.
Pevná spojení v našem mozku řídí automatické vnímání Na minulé poznatky těsně navazuje zjištění, že to, co máme v mozku jednou uloženo, potom ať chceme nebo nechceme ovlivňuje naše vnímání světa kolem nás. Mozek totiž pracuje tak, že s každým novým podnětem spustí vyhledávání mozkových map, do kterých podnět nejlépe pasuje. Když takovou mapu najde, je spokojen, podnět mapu potvrzuje a posiluje. Teprve, když je nový podnět ve výrazném nesouladu s uloženými mapami (tj. s naší dosavadní zkušeností), přesouvá mozek tento podnět do naší vědomé pozornosti a začíná rozpor aktivně řešit. Problém je v tom, že podněty z okolního i našeho vnitřního světa jsou tak pestré, že se mozek musel naučit vyhledávat i pouhou podobnost s existující zkušeností uloženou v mapách. Když vidím ve tmě siluetu, kterou dokážu ztotožnit se siluetou přítele, moje ostražitost je okamžitě utlumena, i když to nakonec může být neznámý člověk. Můj mozek chvíli funguje tak, že přichází přítel a tomu přizpůsobí své reakce. Pocit ohrožení odboural, vyfiltroval, a to může být nakonec i ohrožující.
To je vysvětlení, proč tak často "slyšíme, co chceme" nebo "vidíme, co jsme čekali". A také proč je tak velký rozdíl mezi tím, co k nám přichází a tím, co si z toho odneseme. Když všichni na poradě managementu uslyší stejné sdělení a souhlasí, neznamená to, že svým lidem budou později sdělovat tutéž věc nebo se chovat "dohodnutým" způsobem. A vůbec v tom nemusí být nějaký záměr, natož zlý.
Pro shrnutí: Když sdělujeme ostatním něco pro nás důležitého, musíme být připraveni na to, že k jejich vnímání naše sdělení dojde v upravené podobě, přizpůsobené jejich existujícím mozkovým spojením. A to je ten více nebezpečný případ, protože se o rozdílech hned vůbec nedovíme, budou nejspíš přikyvovat, že jim to sedí (jen když jim věci, které od nás slyší, nebudou pasovat vůbec, vyjde nejspíš tento nesoulad zřetelněji hned najevo).
Je prakticky nemožné odstranit staré mozkové mapy Když si náš mozek tak účinně uleví a opakované postupy zapíše do neuronových spojů dlouhodobé paměti, v každé situaci, která je srovnatelná s některou uloženou mozkovou mapou, se mapa "opráší", využije a tím znovu posílí. Postupy, které děláme automaticky, opakovaně a často (zvykli jsme si jim říkat návyky nebo expresivně i zlozvyky), jsou tím do mozku "vryty" tak důkladně, že se podle nich podvědomě chováme, ač bychom už třeba dávno nechtěli. Tím, že se na svůj návyk soustředíme ("nesmím tolik jíst"), přemýšlíme o něm a rozebíráme ho, abychom se ho zbavili ("to je určitě proto, že jsem pořád ve stresu"), tak ho vlastně ještě více utvrzujeme, ač už třeba ho odmítáme ("přejídání mi škodí").
Cestičky mozkových map zůstávají už v paměti nadosmrti (nebo do poškození mozku nějakou nemocí). Staré mapy nelze z mozku odstranit, ale pokud je přestaneme používat, slábnou. Když se nám podaří vytvořit novou mapu, kterou mozek pro dané situace vyhodnotí jako "vhodnější" (nebádejme teď o tom, jak to mozek zjistí), začne je používat, tím se posilují a nabudou nad starým návykem dlouhodobě vrchu.
Pro shrnutí: Spoje mozkových map se posilují opakovaným používáním a slábnou, když zahálejí. Pro rozvoj našich dovedností a posilování znalostí z toho vyplývá známé "opakování, matka moudrosti", a doplňme ještě "opakování v nejrůznějších praktických souvislostech" (tím se spojení zabudovává do mnoha souvisejících "zaběhaných" map a nových návyků). Pro odstraňování návyků, které nám v životě překážejí a komplikují nám naše soužití s lidmi (tedy zlozvyků), je nezbytné je přepsat novými návyky. Na rozdíl od tradičních odnaučovacích postupů, které se soustřeďovaly na zkoumání, proč kouřím, a tím mapu návyku zaměřením pozornosti fixovaly, je podle zjištění neurověd jedinou cestou návyk co nejrychleji a nejdůkladněji překrýt novým návykem (čím nahradím v daném okamžiku zapálení cigarety).
Vytvořit nové spojení v mozku je snadné Tak to nám povídejte, zvláště těm, co už je jim přes padesát a cítí, jak snadno věci zapomenou, když si je někam nezapíší (aspoň za uši - ale proč ne radši do paměti?). V tom to ale je. K tomu, aby se vytvořily v mozku nové spoje, je především a nejvíce potřeba soustředění (které při tom zapsání tak jak tak vyvineme).
V mladém mozku se spojení vytvářejí již při kraťoučkém soustředění, mozek rychle vyhledává analogie v uložených mapách (však jich mají také podstatně míň!) a nový poznatek na ně propojí. Dlouho jsme si mysleli, že stárnutí postupně znemožňuje nové učení (vytváření nových spojů) a dodnes na to mnoho stárnoucích lenochů hřeší ("mě už to do hlavy neleze"). Není to tak. Mozkové mapy (paměťové záznamy) je náš mozek schopen vytvářet celoživotně, horší je to s tím soustředěním, pozorností. To, že se ale činnost mozku stárnutím zpomaluje, je dáno fyziologickými příčinami, je to velmi individuální a značně ovlivněné dědičnými vlohami.
Nové spojení, nová mozková mapa se vytváří tehdy, když věnujeme dostatečně dlouhou pozornost novému poznatku, který si chceme zafixovat. V mládí bleskovou, ve stáří delší, úměrně "individuálnímu" (ne nutně kalendářnímu) věku. Nový poznatek potřebujeme udržet v pracovní paměti (v pozornosti, tj. přemýšlet o něm) alespoň tak dlouho, dokud se nepřepíše do souvislostí map dlouhodobé paměti.
Pro shrnutí: Nová spojení vytváříme celoživotně a nezbytnou podmínkou pro to je soustředění, pozornost (u mladých i u starých). Jsme-li vyrušeni nebo je poznatek překryt dalším dřív než se stačí uložit do dlouhodobé paměti, uloží se "mělce" nebo vůbec. Už naše babičky věděly, že uvázat si uzel na kapesníku je především příležitost pro to, věnovat soustředěnou pozornost úkolu nebo nápadu delší dobu. Jinak pak máme na kapesníku uzel a nevíme proč...
Připadá vám také, že i ve zcela základních poznatcích je mnoho prakticky použitelného? Jen se na ně soustředit tak dlouho, abychom si je zapamatovali...
Napište dole do komentářů, co vás při čtení o způsobu práce mozku napadlo - budeme si moci porovnat, jak v našich lišících se mozcích vznikají různé, a proto vzájemně inspirující asociace a ilustrující vzpomínky.
zatím žádný komentář - přidejte svůj!
Okomentovat