Příspěvky
>> Tradiční neurologie -- Pohled psychologie -- Pohled filozofie <<
Moderní neurovědy (nestačí už název neurologie, to už je příliš zúžený pojem) udělaly v posledních 20-25 letech obrovský skok kupředu, ale my jsme se o tom dozvídali jen z ojedinělých populárně-naučných článků - a ještě většina z nás čtení zanechala po prvním výskytu slov jako hypothalamus nebo amygdala.
Vědci zaujatí svým dobrodružstvím poznání nedělali také nijak moc zvlášť osvětového, abychom se o jejich objevech dověděli. Je třeba ale zmínit čestné výjimky, jako je MUDr. František Koukolík, na jehož články v českých časopisech nebo pro širší veřejnost psané knihy jste mohli narazit, a některé další mimořádné osobnosti, jejichž přednášky můžeme nalézt na internetu a o nichž budeme ještě určitě mluvit (dole na stránce přibývají odkazy, kde si můžete sami v angličtině, američtině nebo jiných světových anglických nářečích poslechnout, jak je to doopravdy)
Když to trochu zjednoduším, neurologie se dlouhá léta věnovala hlavně patologickým stavům nervové soustavy, to znamená stavům, kdy je něco s nervovou soustavou v nepořádku, ať už z důvodů nemoci, poškození úrazem nebo vrozenými změnami. Lékaři docházeli k důležitým poznatkům „díky“ (z pohledu vědy) tragickým (z pohledu vlastníka mozku a jeho okolí) případům, kdy například po úrazu, nemoci nebo nezdařeném chirurgickém zásahu do určité části mozku přestaly fungovat projevy nebo způsobilosti postižených, které před zásahem osudu měli. Z toho se dařilo vytvářet hrubou mapu představ o tom, za co která část mozku odpovídá.
Velmi mnoho toho vědci znají na úrovni fyziologie nervové soustavy, v oblasti poznání, jak fungují nervové buňky(neurony), jak vznikají jejich propojení (synapse) a jak potom funguje přenos mezi nimi. Usnadnily jim to také pokusy na zvířatech - pro celkové poznání role mozku v životě člověka, po kterém se pídíme my, to však má vliv už přece jen příliš vzdálený.
Myšlení, mozek a psychologie
Hlavní úsilí poznávání našeho myšlení a jeho širších souvislostí patří do práce psychologů. Psychologie je samozřejmě těsně navázána na výzkumy neurologů o fungování nervové soustavy a staví i na jejich výsledcích své závěry. Spoléhá však především na empirické výzkumy, to znamená pozorování reakcí lidí v nejrůznějších přirozených i uměle vytvořených situacích a hledá zkušenost, která by byla zobecnitelná a kterou se snaží vysvětlit a dát do širších souvislostí.
I kapacita české psychologie prof. Milan Nakonečný ve svých Základech psychologie z roku 1998 připouští, že „mozek člověka – a nejen člověka – zůstává stále „černou skříňkou“, na jejíž vlastnosti a činnost se usuzuje nepřímo ze vztahů mezi experimentálně sledovanými relacemi mezi vstupy a výstupy (podněty a reakcemi)."
To je důvod, proč vznikla velká řada psychologických a psychoterapeutických přístupů a škol – v každé z nich vědci z pozorovaných vnějších projevů lidí a jejich líčení svých vnitřních dějů a emocí staví svůj specifický způsob vysvětlení, proč to tak je, aniž by bylo definitivně možné říci, že jedna nebo druhá škola má více pravdy než všechny ostatní (a přitom se jejich hypotézy významně liší). Velmi realistický způsob na příklad zvolili behavioristé v první polovině 20.století jako reakci na Freudovu hlubinnou psychologii - hned do základů svého směru si vložili předpoklad, že dvojici (vnější)podnět – (lidská) reakce propojuje naše mysl jako nepoznatelný prostředník.
Dnešní psychologie, postavená hlavně na humanistickém přístupu Carla Rogerse a gestaltistickém (celostním) pohledu vychází ze základní představy (paradigmatu), že psychická reakce je výsledkem vzájemného působení situace a osobnosti. Ovšem zatímco „situaci“ je možno objektivně popsat z pohledu nezávislého pozorovatele, zůstává většina vkladu „osobnosti“ i niterní část výsledné „psychické reakce“ závislá opět jen na vlastní subjektivní výpovědi toho, kdo byl přímo dané situaci vystaven.
Když otevřete jakoukoliv knihu z pro nás laiky nejuchopitelnější oblasti psychologie - aplikované psychologie, dozvíme se poznatky typu „lidé vystavení takové a takové situaci nejspíš reagují tak a tak, protože typicky k tomu zřejmě mají takový a takový důvod“. Nemůžeme být však potom překvapeni, budou-li skuteční lidé na rozdíl od většiny z výzkumné skupiny reagovat jinak, chovat se jinak nebo nereagovat a nechovat se… Důvodem podle mého názoru je, že zobecněné závěry, které jsou výsledkem experimentu, stále málo respektují „osobnost“ z výše zmíněného vztahu a povyšují zjištěnou vyšší korelaci (míru zákonitosti vazby) podnětu a reakce na obecnější pravidlo.
Tak se na příklad dovídáme, že podle výzkumu jedné skupiny vědců (dříve nejčastěji sovětských, nyní týmu z nějaké prestižní americké university) mají kuřáci ve výtahu dvakrát větší chuť si zapálit než na chodbě před výtahem. Co to znamená pro kuřáky, nekuřáky a náš život?
Nechci tím znevažovat skutečné výsledky psychologického výzkumu. Množství práce udělané v oblasti psychologie a hodnota, kterou nám přináší psychologie pro práci s lidmi a naši existenci nás samých se sebou a s ostatními lidmi je obrovská stejně jako je mezi lidmi stále obrovská „psychologická“ negramotnost (a za to nemohou psychologové, ale hlavně náš vzdělávací systém). Chtěl jsem jen předhodit k diskusi hypotézu, že dosud převážně na empirickém výzkumu postavené poznatky je postupně nutné a teď díky moderní neurovědě i možné postavit na mnohem pevnějších základech. Prostě začínáme vědět mnohem víc, proč tak fungujeme, a dokážeme tak za dlouhý čas vypozorované poznatky o našem chování, myšlení a emocích vysvětlit i standardními prostředky vědy a nejen obtížně reprodukovatelnými a do jisté míry rozpornými koncepty jednotlivých psychologických směrů.
Myšlení a filozofie
Nesmíme zapomenout ještě na vědu věd, filozofii. Filozofie je od svého prazačátku vědou integrující poznatky ze všech oborů a snažící se o jednotnou interpretaci, zastřešení a lidské bytí bylo vždy jejím klíčovým tématem.
Úvahy o tom, co dělá člověka člověkem, pojmy poznání, vědomí, duše a další jsou filozofické konstrukce snažící se zahrnout vše, co v daném čase lidstvo ví o sobě, své existenci a jejích širších souvislostech. Samostatným oborem, který se zabývá pochopením toho, co jsme, je pak filozofie vědomí (philosophy of mind).
Ať už patříme k těm, kteří jsou nezvratně přesvědčeni, že to, co je na člověku lidské, vzniklo postupným vývojem a ve skutečnosti nás to s celým ostatním živým světem spojuje nebo že duše a unikátnost člověka nám byla privilegovaně vdechnuta v okamžiku stvoření a tím nás odděluje od všeho ostatního v přírodě, všichni asi tušíme, že to, co nazýváme duší, neumíme poznat, popsat a objektivně prozkoumat, jen pozorovat a vykládat opět na základě nejrůznějších pohledů a světonázorů.
Tím se filozofie zabývá intenzivně tisíce let, a proto dnes získat jen přehled o různých školách, směrech a variantách výkladu jak z pozice filozofie, tak z pohledu různých náboženství, je studium na celý život. Není tedy divu, že nám laikům nezbývá než si postupně vytvořit svoje představy a interpretace na základě toho, jaké vychování nám dali naši předci, jak přispěla nebo nepřispěla škola, společnost kolem nás, četba a studium a naše vlastní životní zkušenosti.
Uvědomujete si však, že o něčem, co máme přímo ve středu vnímání svého bytí, dokážeme jen spekulovat, vytvářet si domněnky a vykonstruované představy i po tisících let vědeckého zkoumání?
Nejspíš je to proto, že nahlédnout do centra myšlení nedestruktivním způsobem prostě nešlo, aniž by se samo myšlení tak nějak „nepolámalo“.
Co můžeme čekat od současných neurověd
Jsem přesvědčený, že dramaticky hodně. Troufnu si s drzostí laika zaprorokovat a podělit se s vámi o své rostoucí přesvědčení, že neurovědy budou mít na náš život (vztahy, komunikaci, práci, výchovu dětí, vzdělávání atd.) vliv srovnatelný s nástupem polovodičů, biotechnologií nebo dokonce ještě větší.
Co mě vede k tak smělému a riskantnímu (čas ukáže!) tvrzení? A proč právě teď? Rád bych tomu věnoval samostatný článek.
Vědci zaujatí svým dobrodružstvím poznání nedělali také nijak moc zvlášť osvětového, abychom se o jejich objevech dověděli. Je třeba ale zmínit čestné výjimky, jako je MUDr. František Koukolík, na jehož články v českých časopisech nebo pro širší veřejnost psané knihy jste mohli narazit, a některé další mimořádné osobnosti, jejichž přednášky můžeme nalézt na internetu a o nichž budeme ještě určitě mluvit (dole na stránce přibývají odkazy, kde si můžete sami v angličtině, američtině nebo jiných světových anglických nářečích poslechnout, jak je to doopravdy)
Když to trochu zjednoduším, neurologie se dlouhá léta věnovala hlavně patologickým stavům nervové soustavy, to znamená stavům, kdy je něco s nervovou soustavou v nepořádku, ať už z důvodů nemoci, poškození úrazem nebo vrozenými změnami. Lékaři docházeli k důležitým poznatkům „díky“ (z pohledu vědy) tragickým (z pohledu vlastníka mozku a jeho okolí) případům, kdy například po úrazu, nemoci nebo nezdařeném chirurgickém zásahu do určité části mozku přestaly fungovat projevy nebo způsobilosti postižených, které před zásahem osudu měli. Z toho se dařilo vytvářet hrubou mapu představ o tom, za co která část mozku odpovídá.
Velmi mnoho toho vědci znají na úrovni fyziologie nervové soustavy, v oblasti poznání, jak fungují nervové buňky(neurony), jak vznikají jejich propojení (synapse) a jak potom funguje přenos mezi nimi. Usnadnily jim to také pokusy na zvířatech - pro celkové poznání role mozku v životě člověka, po kterém se pídíme my, to však má vliv už přece jen příliš vzdálený.
Myšlení, mozek a psychologie
Hlavní úsilí poznávání našeho myšlení a jeho širších souvislostí patří do práce psychologů. Psychologie je samozřejmě těsně navázána na výzkumy neurologů o fungování nervové soustavy a staví i na jejich výsledcích své závěry. Spoléhá však především na empirické výzkumy, to znamená pozorování reakcí lidí v nejrůznějších přirozených i uměle vytvořených situacích a hledá zkušenost, která by byla zobecnitelná a kterou se snaží vysvětlit a dát do širších souvislostí.
I kapacita české psychologie prof. Milan Nakonečný ve svých Základech psychologie z roku 1998 připouští, že „mozek člověka – a nejen člověka – zůstává stále „černou skříňkou“, na jejíž vlastnosti a činnost se usuzuje nepřímo ze vztahů mezi experimentálně sledovanými relacemi mezi vstupy a výstupy (podněty a reakcemi)."
 |
| Účastníci světového kongresu psychoanalytiků (1911) |
Dnešní psychologie, postavená hlavně na humanistickém přístupu Carla Rogerse a gestaltistickém (celostním) pohledu vychází ze základní představy (paradigmatu), že psychická reakce je výsledkem vzájemného působení situace a osobnosti. Ovšem zatímco „situaci“ je možno objektivně popsat z pohledu nezávislého pozorovatele, zůstává většina vkladu „osobnosti“ i niterní část výsledné „psychické reakce“ závislá opět jen na vlastní subjektivní výpovědi toho, kdo byl přímo dané situaci vystaven.
Když otevřete jakoukoliv knihu z pro nás laiky nejuchopitelnější oblasti psychologie - aplikované psychologie, dozvíme se poznatky typu „lidé vystavení takové a takové situaci nejspíš reagují tak a tak, protože typicky k tomu zřejmě mají takový a takový důvod“. Nemůžeme být však potom překvapeni, budou-li skuteční lidé na rozdíl od většiny z výzkumné skupiny reagovat jinak, chovat se jinak nebo nereagovat a nechovat se… Důvodem podle mého názoru je, že zobecněné závěry, které jsou výsledkem experimentu, stále málo respektují „osobnost“ z výše zmíněného vztahu a povyšují zjištěnou vyšší korelaci (míru zákonitosti vazby) podnětu a reakce na obecnější pravidlo.
Tak se na příklad dovídáme, že podle výzkumu jedné skupiny vědců (dříve nejčastěji sovětských, nyní týmu z nějaké prestižní americké university) mají kuřáci ve výtahu dvakrát větší chuť si zapálit než na chodbě před výtahem. Co to znamená pro kuřáky, nekuřáky a náš život?
Nechci tím znevažovat skutečné výsledky psychologického výzkumu. Množství práce udělané v oblasti psychologie a hodnota, kterou nám přináší psychologie pro práci s lidmi a naši existenci nás samých se sebou a s ostatními lidmi je obrovská stejně jako je mezi lidmi stále obrovská „psychologická“ negramotnost (a za to nemohou psychologové, ale hlavně náš vzdělávací systém). Chtěl jsem jen předhodit k diskusi hypotézu, že dosud převážně na empirickém výzkumu postavené poznatky je postupně nutné a teď díky moderní neurovědě i možné postavit na mnohem pevnějších základech. Prostě začínáme vědět mnohem víc, proč tak fungujeme, a dokážeme tak za dlouhý čas vypozorované poznatky o našem chování, myšlení a emocích vysvětlit i standardními prostředky vědy a nejen obtížně reprodukovatelnými a do jisté míry rozpornými koncepty jednotlivých psychologických směrů.
Myšlení a filozofie
Nesmíme zapomenout ještě na vědu věd, filozofii. Filozofie je od svého prazačátku vědou integrující poznatky ze všech oborů a snažící se o jednotnou interpretaci, zastřešení a lidské bytí bylo vždy jejím klíčovým tématem.
Úvahy o tom, co dělá člověka člověkem, pojmy poznání, vědomí, duše a další jsou filozofické konstrukce snažící se zahrnout vše, co v daném čase lidstvo ví o sobě, své existenci a jejích širších souvislostech. Samostatným oborem, který se zabývá pochopením toho, co jsme, je pak filozofie vědomí (philosophy of mind).
Ať už patříme k těm, kteří jsou nezvratně přesvědčeni, že to, co je na člověku lidské, vzniklo postupným vývojem a ve skutečnosti nás to s celým ostatním živým světem spojuje nebo že duše a unikátnost člověka nám byla privilegovaně vdechnuta v okamžiku stvoření a tím nás odděluje od všeho ostatního v přírodě, všichni asi tušíme, že to, co nazýváme duší, neumíme poznat, popsat a objektivně prozkoumat, jen pozorovat a vykládat opět na základě nejrůznějších pohledů a světonázorů.
Tím se filozofie zabývá intenzivně tisíce let, a proto dnes získat jen přehled o různých školách, směrech a variantách výkladu jak z pozice filozofie, tak z pohledu různých náboženství, je studium na celý život. Není tedy divu, že nám laikům nezbývá než si postupně vytvořit svoje představy a interpretace na základě toho, jaké vychování nám dali naši předci, jak přispěla nebo nepřispěla škola, společnost kolem nás, četba a studium a naše vlastní životní zkušenosti.
Uvědomujete si však, že o něčem, co máme přímo ve středu vnímání svého bytí, dokážeme jen spekulovat, vytvářet si domněnky a vykonstruované představy i po tisících let vědeckého zkoumání?
Nejspíš je to proto, že nahlédnout do centra myšlení nedestruktivním způsobem prostě nešlo, aniž by se samo myšlení tak nějak „nepolámalo“.
Co můžeme čekat od současných neurověd
Jsem přesvědčený, že dramaticky hodně. Troufnu si s drzostí laika zaprorokovat a podělit se s vámi o své rostoucí přesvědčení, že neurovědy budou mít na náš život (vztahy, komunikaci, práci, výchovu dětí, vzdělávání atd.) vliv srovnatelný s nástupem polovodičů, biotechnologií nebo dokonce ještě větší.
Co mě vede k tak smělému a riskantnímu (čas ukáže!) tvrzení? A proč právě teď? Rád bych tomu věnoval samostatný článek.
zatím žádný komentář - přidejte svůj!
Okomentovat